5 let

19. června 2018 v 9:00 | Any |  Jsem skoliotikem
Fakt netuším, jak sdělení, jako je toto, nazvat. Však to se ani nazvat nedá (aby z toho nebyl rovnou celý článek). Jo a dnes to bude nejspíš na dýl.

(nestihla jsem udělat žádnou tématickou fotku a tahle mi přišla docela hodící se. Jde z ní volnost, i když si nevzpomínám, že bych něco takového v tu chvíli cítila. Spíš jakési pokoření, kdy jsem byla vážně neskutečně překvapená, že jsem něco takového zdolala. Pyšná sama na sebe. A to bych měla být i za ty tři roky, čtyři měsíce a dvacet sedm dní. Za celých těch pět let.)


Pět sakra krátkých let mě dělí od okamžiku, kdy jsem poprvé pocítila těsné sevření své skoliotické ortézy. Ještě teď se tu ohlížím ve svém pokoji na její druhou větší verzi. A je mi divně. Je mi divně z toho, že už je to taková doba, kdy jsem byla dvanáctiletá holka neznající slovo skolioza. Kdy jsem nějakým způsobem možná rychleji dospěla, abych dnes mohla být trochu více pubertální. Kdy jsem se v tom nejhloupějším věku odlišila ještě víc, než bych potřebovala. Kdy se od základů změnilo celé mé já. Nebo ne?

Víte, i když jsem úplně tu svou povahu v rozmezí pěti let nestíhala analyzovat, stejně si myslím, že jsem se změnila. Sice nedokážu říct v čem, ale jiná jsem. To člověk prostě vycítí. I když, jak tu nad tím tak přemýšlím, možná jsem byla taková vždy, jen jsem neměla příležitost. Tedy, tou příležitostí nazývám své kamarádky. Třeba kdybych je potkala dřív, rozkvetla bych už se svou ortézou. Ale jak říká jedna z nich: "Všechno se děje z nějakého důvodu." A já jsem ráda, že jsem na ně vůbec narazila.

Právě teď jsem si přečetla svůj poslední křivopáteřnický článek vydaný před rokem a sedmi měsíci (+/- nějaké ty drobné). A zjistila jsem, že asi nemám momentálně o čem psát. Což vám moc nepomůže, když slavíte jubileum.

Třeba tam píšu o svém nabytém specifickém sebevědomí, kdy jsem ortézu neměla problém ukazovat. To byl krok pro neskrývání mých handicapů, jako jsou například brýle. Nebo tělesných nedokonalostí, jako strie, za které vážně nemůžu. Prostě se občas snažím řídit heslem: "když už to máš, tak to ukaž".

Také tam píšu o svém sarkasmu. Nedokážu si moc dobře vybavit, zda jsem byla takový sarkastický hovado už ve dvanácti a zda k tomuto duševnímu postižení přispěla má skořápka, je ale dost možné, že s touto diagnózou jsem se již narodila, a tak nemá smyslu o tom dále přemítat. Jen vám říkám, když potkáte člověka se stejným onemocněním, važte si toho a kamaraďte se. A je jedno, zda teď mluvím o skolioze nebo o sarkasmu.

Co je stále ten rok a sedm měsíců pravda: ortéza mě zocelila pro život! Myslím si, že dokážu zvládnout víc věcí, co se týče mého zdraví. I když ortéza jistě není to nejhorší, co člověka může potkat. Stále tak nějak počítám s variantou, že na operaci dojde a snažím se na to připravit. Jasně, zní to šíleně. Jak se může člověk připravit na operaci páteře, na kterou třeba ani nepůjde. Vždyť já přece vůbec nemůžu vědět, jak se lidi s touhle diagnózou cítí. Jo, to je pravda. Víte, já jsem ale místy hodně velkej pesimista. A posera. A vím, že bych měla cvičit víc a snažit se to odvrátit. Ale prostě někde uvnitř tuhle hrozbu cítím a snažím se jí přijmout. I když je mi jasný, že přijde-li někdy tenhle den, já budu hodně hluboko, ne-li na dně.

Taky mi nezávisle na starém článku došlo, že bych vůbec nepsala blog. I když ten úplně první je někde hodně hluboko ve smazaných nepovedeninách. A možná bych tak nezačala psát vůbec. A to by byla škoda, což uzná každý, kdo něco mého někdy četl. *ego up

A na co jsem si teď dál vzpomněla? Na úžasnou náhodu, která se mi stala na začátku prváku na gymplu. Má tehdy nová spolužačka, nyní nejlepší kamarádka, mi prostě jen řekla, že můj blog čte. Zmiňovala jsem se tehdy na adapťáku o blogování a když se mě ptala na adresu, prostě to tam bylo. Ona mě četla. A dodnes čte (pokud se to dá říct, když už prakticky nepíšu). A k téhle super náhodě mě opět oklikou dovedla ortéza, protože bez ortézy by nebyl blog, bez blogu čtenáři a bez čtenářů ani ona. Moje malá A.

Asi mi skolioza nepřinesla nějaké kvantum kamarádů, spíš je odfoukla někam za roh, odkud na mě neviděli. Nemůžu ale říct, že bych si skrz ortézu nevyměnila pár milých zpráv s pár milýma holkama. Když se mě ptaly na věci kolem skořápky, cítila jsem se jako jejich guru, co pomůže a poradí. Člověk si najednou přišel, jakoby byl šíleně zkušený, něco velkého zažil. Jako jo, asi to nebylo nic velkého, ale když jsem se před tím rokem a sedmi měsíci se skořápkou loučila, měla jsem na paměti, že tohle byl sakra velkej kus mýho života. A stále mi to ta mrcha v pokoji připomíná. (protože nevím, kam s ní)

Lidi, já si vůbec nedokážu představit, co by bez ní bylo jinak. Snad všechno, třeba nic. Nechci ani pomyslet. Ale pravdou zůstává, že na ni můžu leccos shodit.

Sedím tu na posteli a přemýšlím, co bych vám tak ještě řekla (a vy se jistě modlíte, aby už byl konec). No, tu radost vám neudělám.

Párkrát jsem už zmiňovala kdesi, že mě mrzí, že mě se skořápkou nepoznali i moji současní spolužáci a zbytek školy. Jak se znám, určitě bych se s ní pyšně promenádovala po nekonečných chodbách našeho ústavu a vystavovala ji všem na odiv. Takhle jsem možná až moc snadno zapadla do prostředí střední školy. Ale jak jsem zaslechla v jednom seriálu: "střední škola není stavěná pro výjimečné lidi". A asi je to pravda. Já si takhle aspoň můžu plout mezi lidmi, kteří neznají mě, ale já třeba znám je. To je u nás totiž dost běžná praxe v mém případě.

To jsou ale neskutečné spekulace, co? Už se moc dostávám do "kdyby módu" a jak jsem jednou taky někam psala: "na kdyby se nehraje".

Tak že byste se konečně dočkali? Došla mi slova a to je moment, který se poštěstí jen hrstce vyvolených. Taky mě už bolí záda a to je moment, který se mně štěstí celkem často. Takže už asi konec.

Jo, to bych nebyla já, abych sama sobě neskákala do řeči. Jelikož od nového roku 2018 došlo u mého já k jisté životní obrodě, i tady tohodle se dotkne malá změna.

Anež
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 A. A. | E-mail | 19. června 2018 v 11:42 | Reagovat

Většinou jsem neměla potřebu komentovat, radši jsem Ti své pocity sdělila osobně. Tady se ale neudržím, protože mě tento článek dohnal k slzám.
Nic tak krásně upřímnýho jsem už dlouho nečetla!
Prostě to na mě okamžitě promluvilo a jsem moc ráda, že jsi něco takového napsala, protože si myslím, že lidi by si měli více uvědomovat, že "nedokonalosti" nemáme skrývat, ale měli bychom se s nimi (pomalu, ale jistě) naučit žít.
Díky za každý nový článek a hlavně díky za Tebe. Jsem ráda, že mám tak báječnou kamarádku.
Tvoje malá A.

2 Chantal Chantal | 27. června 2018 v 14:28 | Reagovat

Ahoj, tvůj blog čtu a četla jsem. Upřímně Tě obdivuji, že si měla tu svou skořápku ráda. To já říci nemohu. Nesnášela jsem ji od první chvíle. První rok jsem jí skrývala, jak nejvíc to šlo, takže bylo běžné, že jsem měla tričko, skořápku, druhé tričko a ještě mikinu, jenže pak to začalo být nepohodlné a tak jsem nakonec nosila jen tričko a tu věc.  

Taky se zmiňuješ o operaci. Já na ní byla. Pokud na ní nebudeš muset, tak to bude super, ale za sebe mohu říci, že mi podstatně zlepšila život. Můžu dělat téměř všechno, záda mě skoro nebolí a jizvu mam na pravem boku, takže není skoro vidět. :)

Přeju Ti mnoho štěstí do budoucna a HLAVNĚ SI STŘEDNÍ UŽIJ, co to půjde, protože uteče strašně rychle :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama