West Side Story - DJKT

28. října 2017 v 19:57 | Any |  Jsem divadelním divákem
Tak se to stalo! Šedesát let a jeden měsíc přesně od světové premiéry jednoho z nejlepších muzikálů všech dob. Konečně jsem to viděla na vlastní oči a nejraději bych to viděla ještě několikrát.


Už to bude skoro pět měsíců, co jsem byla unešená ze zfilmované adaptace. Jelikož jsem v tomto článku již vyzradila celý děj muzikálu, není pak potřeba činit tak znovu zde. Dnes bych se s vámi ráda podělila pouze o ten neskutečný zážitek, pár mých osobních detailistických výtek a pohled do části mého nitra.

Jak již název napovídá (a sama jsem napověděla v předchozím West Side článku), tato muzikálová inscenace je uváděna na Nové scéně Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Režie a choreografické koncepce se ujal šéf souboru muzikálu DJKT Lumír Olšovský. Hudebního nastudování se zhostil Kryštof Marek a choreografie Lukáš Vilt. Překlad zajistil Jiří Josek. (zbylé, neméně důležité profese, najdete na fotografii pod odstavcem) Autorem hudby je Leonard Bernstein, libreta Arthur Laurents, textu Stephen Sondheim a režie Jerome Robins. Ale to jsme si říkali již dříve, takže to jistě všichni víte.


Co se týče obsazení ústřední dvojice - María a Tony - Kateřina Falcová a Pavel Režný. Dále Riff - Petr Ryšavý, Bernardo - Ondřej Černý, Anita - Lucia Jagerčíková (alternace se Soňou Hanzlíčkovou Borkovou). (zbylé obsazení najdete opět na fotografii)


Ale nyní již k tomu, co jsem předesílala v úvodu.

Snad ještě nikdy jsem se na nic tak netěšila. No, možná přeháním, ale vážně jsem byla v silném očekávání. Nemohla jsem se dočkat třetího zvonění, až to celé vypukne. Pak jsem se ale dočkala, jelikož každé představení musí jednou začít a bohužel i jednou skončit.

Již při prvních taktech, při prvním lusknutí prstů jsem se do toho absolutně ponořila. Prožívala jsem to vážně až moc.

Úvodní honičky a potyčky byly celkem fajn. Stále vám někdo pobíhal po jevišti, po hřišti i za pletivem. Několikrát dokonce tryskáči vyběhli i na schody v hledišti (v tu chvíli jsem litovala, že nejsem na kraji). Kluci se mísili s holkama, což asi nebylo nic proti ničemu, alespoň tam byl pořádný šrumec.

No a pak už to jelo. Klasický scénář, kdy se Tryskáči strašně povyšují a plánují bitku se Žraloky, takže "Jet Song". Pak už na scénu přišel Tony, který mi byl od samého začátku mnohem milejší, než ten filmový. Tak nějak na mě líp působil. Po drobném rozhovoru s Riffem přišlo "Something's Coming". (omlouvám se za originální názvy, ale nejsem si jista těmi počeštělými a nerada bych něco prznila) Přiznám se, že mi chvíli trvalo, zvyknout si na Režného "Kdo ví", ale zazpíváno mi to přišlo přinejmenším dobře. Pak už se chystalo na tancovačku. V této scéně mi přišla mírně přes čáru jediná věc - až moc velká vášeň mezi Nardem a Anitou. Říkala jsem si: "trošku to zklidněte, jsou tu děti", ale co už. "The Dance at the Gym" byl v pohodě, až na to, že se již od začátku celého toho veselí a i následného mamba účastnila i María. Ale k tomu, co všechno jsem považovala jako chyby, se dostanu později. Po mambu muselo samozřejmě přijít Maríino a Tonyho seznámení. Ta situace mi přišla strašně milá a nejspíš jsem se sama při ní červenala. I když tu nedošlo k polibku, Bernardo byl vytočenej stejně a tak musela samozřejmě přijít na řadu "Maria". Ta mě vážně chytla za srdeční sval. Snad jsem měla i na krajíčku. Obrovsky se mi líbilo zpracování těch ozvěn, které zastoupili jednotliví představitelé ostatních rolí. Vážně jedna z těch nejmagičtějších písniček. Maria dozpívána a na řadu přichází balkonová scéna. Jako těm dvěma jsem to snad i věřila. Tak moc romantický. Po skvělém odzpívání duetu "Tonight" se na scéně objevila nová postava - Maríina matka. Neobjevuje se často, pouze ve dvouch výstupech a o tom druhém vám ještě něco řeknu, až přijde čas. Na co jsem se hodně těšila v závislosti na film, byla píseň "America". Když ale přišla, ptala jsem se sama sebe, zda se to opravdu stalo. Pokud jste totiž viděli film, tak musíte vědět, že jde o hádku mezi Portorikánci a Portoričankami. Tady se ovšem samotné portorické dívky rozdělí na dva tábory a hádají se mezi sebou. Já to čekala úplně jiné a už teď vám přiznávám, jak moc jsem jim křivdila a jak moc jsem se pletla. Další písní je "Cool". O tom, jak mají všichni Tryskáči zachovat chladnou hlavu a nejednat v rozčilení. Následovala scéna v salónu doprovázena "One Hand, One Heart". Sice trošku skromnější podmínky a chyběl mi tam ten cylindr, ale jinak pěkný. Tady María Tonyho žádá o zastavení souboje, ten jí vyhoví a přichází "Tonight (Quintet and Chorus)", který mi přišel jako jeden z vrcholů večera. Vážně, skloubit prakticky tři písničky a pět hlavních hlasů dohromady, aby to takhle znělo. Dokonalý. Po osudové tragické rvačce se ocitáme v pokoji nicnetušící Maríi. Ta se pustí, ještě se šesti kamarádkami, do "I Feel Pretty". Tentokrát možná až trochu moc dětinské, ale po tom, co tomu předcházelo a na co jsem se mohla ještě těšit, mi to bylo srdečně jedno. Kamarádky Maríu opouštějí, jelikož za ní jde Chino. Sděluje jí smutnou zprávu a zase odchází pryč. Nyní se k ní dostává Tony. María zdrcená, že jí její láska zabila bratra, vylévá si na Tonyho všechen vztek. Ten jí ale vysvětlí, jak to skutečně bylo a rozhodnou se ke společném útěku. Nastává pro mě ta nejemotivnější chvíle, začíná ta nejemotivnější skladba. Maríina matka vchází opět na scénu a naprosto famózně vystřihne "Somewhere". Ze začátku mi bylo líto, že neuslyším ústřední mileneckou dvojici zpívat tento duet (alespoň dle filmu), ale lítost mě brzy opustila. Venuše Zaoralová Dvořáková se zhostila tohoto kusu opravdu fantasticky. V rukou držela zavinovačku s pomyslným dítětem a (což jsem se dočetla až později a při představení mi to nedošlo) truchlila nad ztrátou svého syna Bernarda. Nebudu nic zastírat, tentokrát mi ten krajíček nestačil a šlo to trochu ven. Na "Gee, Officer Krupke" jsem čekala dlouho, ale dočkala jsem se. Sice jsem úplně nechápala, jak může být taková (pro mne) veselá píseň zařazena po takové tragédii, ale budiž. Hraje mi do teď v hlavě a vážně dost podařená věc u které jsem se zasmála. Po tomto vystoupení už nasledovala poslední píseň večera - "A Boy Like That/I Have a Love", kdy se snaží Anita Maríu přesvědčit, že je Tony hajzl. Nepodaří se. Tedy, přesvědčit ji. Zazpívat se to podařilo. A vážně dobře. Nyní se čeká jen na samotný konec. Anita je v baru u doktora málem znásilněna bandou Tryskáčů a Tony se dozvídá lživou informaci, že je María mrtvá. Rozhodne se vydat Chinovi a následně je jím zastřelen. Tedy až po jeho setkání s Maríou. A že ten výstřel překvapil úplně všechny v hledišti. Konec už obrečeli asi všichni. Hodně dojemná scéna a i když je to divadlo, stejně vás dostane.
(a to jsem říkala, že nebudu mluvit o ději)

Hned teď vám musím vysvětlit, o co jde s těmi mými chybnými představami. Jelikož jsem vycházela pouze z filmu, očekávala jsem přesnou kopii filmu. Jelikož jsem očekávala, že film je přesnou kopií původního muzikálu. Proto jsem byla v průběhu představení zmatená jiným pořadím písní a naprosto jiným zpracováním Ameriky. Když jsem si ale hledala některé záznamy z jiných představení, došlo mi, že chyba bude ve mně a hlavně v tom filmu. Všechny divadelní verze Ameriky byly stejné, jako ta plzeňská. Všechna pořadí písní, která jsem na internetu našla, se shodovala s pořadím v plzeňském divadle. Takže ještě jednou se omlouvám plzeňské inscenaci za můj naprosto chybný odhad. Ono když čekáte na "I feel pretty" a místo toho vám hned hodí "One Hand, One Heart", člověka to přinejmenším zmate.

Co mě vážně ohromilo, byl pěvecký přednes Kateřiny Falcové. Na to můžu říct jen "O můj bože". Jak už jsem jednou psala, společně s Pavlem Režným jim to dohromady neskutečně sedělo a já jim to vážně žrala.

Tryskáči tu měli před Žraloky trochu větší prostor, sami měli své tři písničky, kterých se Žralokům nedostalo. Těch se jim jistě ale nedostalo ani v jiných představeních. Také Riff mi už nepřišel tak nepříjemný, jako ten filmový. Tohle byl celkem sympoš, jen se mi zdál málo průbojný, hodně takový klidný, žádný velký rebel. To mi úplně nesedělo. Oproti tomu divadelní Bernardo zase o nějaké ty mé sympatie přišel, byl takový neautentický. George Chakiris (filmový představitel Narda) byl mnohem lepší. (mimochodem, dočetla jsem se velmi zajímavou a úsměvnou věc. George Chakiris si v roce 1958 zahrál na divadelních prknech právě Riffa - protipól své filmové role) Anita, kterou hrála Lucia Jagerčíková, byla právě tou svéráznou ženskou od rány, jakou by měla být. Nevím, jak moc velká změna by to byla, ztvárňovala-li by Anitu Soňa Hanzlíčková Borková.

Co ještě chci zmínit jsou kulisy. Naprosto geniálně jednoduché. Pouze naznačené basketbalové hřiště ohraničené pletivovým plotem. Pro balkonovou scénu, doktorův bar nebo Maríin pokoj se využívaly pojízdné konstrukce, jinak všechno bylo jen pletivo znázorňující pomyslnou bariéru mezi dvěma partami, mezi dvěma milenci. A krom kulis se mi líbily ještě malé žárovky, které byly spouštěny při romantických scénách, jako na tancovačce, při "Somewhere" nebo závěrečné scéně.

Už na začátku jsem psala, že bych chtěla toto představení vidět ještě několikrát. Může se vám to zdát jako šílenství, tím spíš, když se v muzikálu téměř nealternuje. Mně ovšem jedno jediné představení na vstřebání takového zážitku nestačí.

Any
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Magicmax Magicmax | E-mail | Web | 28. října 2017 v 20:15 | Reagovat

Super, že lidi chodí do divadla! :) :) Jsem rád, že ten průmysl funguje i beze mně. :D

2 Anež Anež | 28. října 2017 v 21:11 | Reagovat

[1]: Jo, tak pro mě se z toho stala taková trochu láska.

3 MagicMax MagicMax | Web | 28. října 2017 v 21:14 | Reagovat

[2]: To chápu. :) Divadlo má svoje kouzlo. :) Clovek cíti ze jsou pred nim. :) Můj nekoblibenejsi heec je Jindřich Žampa. :-)

4 Anež Anež | 28. října 2017 v 21:38 | Reagovat

[3]: Toho neznám, ale divadlo své kouzlo určitě má.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama