Dám ti slunce - Jandy Nelson

7. srpna 2017 v 14:35 | Any |  Jsem čtenářem
Ačkoli tohle není jediná kniha, kterou jsem od posledního čtenářského článku četla, trvalo mi věky, než jsem se do ní pořádně vnořila a vychutnala si její jedinečnou bezchybnost. A také jsem porušila svou zásadovost a během této rozečtené dokonalosti jsem přečetla několik dalších knížek. Ano, zhřešila jsem a nejsem na to hrdá. Avšak jsem hrdá na své pubertální já, které si konečně našlo dostatek času a Slunce si přečetlo až do konce. Během asi týdne.


Ještě než začnu, chci jen tak na okraj zmínit knihu Mona Lisa od Carsona Mortona, kterou jsem četla v průběhu Slunce. Moc se mi líbila, je na motivy skutečných událostí, je vtipná, trochu napínavá a zkrátka povedená.




"Jude a její dvojče Noah jsou si neuvěřitelně blízcí. Když je jim třináct, Jude pochopí, že je krásná, a Noah zas, že je gay. Třináctiletý Noah má kromě své sestry už jen jedinou lásku: kreslení. A dělá všechno pro to, aby se dostal na prestižní uměleckou školu. Jude naproti tomu víc řeší kluky. O tři roky později je všechno jinak. Na školu snů se dostala Jude, ale je z ní zakřiknutá šedá myška, co se schovává za své výtvory. Z Noaha se stal pařmen a lamač dívčích srdcí. A jejich máma je mrtvá."
(originální anotace z knihy)

Ano, tento způsob uvedení do děje jsem sice nikdy nepoužila, ale je asi nejtrefnější a přitom nejméně prozrazující. Tedy, spíše ho můžete najít všude, takže vám prozradí jen to, co si autorka sama přála.

Mě už jen samotná anotace upoutala. Zajímalo mě, co se s nimi stalo, jak se změnil jejich život, proč jejich máma zemřela. A buďte si jistí, že to všechno a ještě mnohem víc se v té knize dozvíte.

Hned z kraje musím také přiznat, co mě na téhle knížce štvalo. Má jen osm kapitol. Číslem 8. Tedy, spíše jsou to části dělící vypravěče. Celá kniha je totiž vyprávěna oběma sourozenci, tedy dvojčaty. Jen jednomu, Noahovi, je v době jeho vyprávění třináct až čtrnáct a druhé z dvojčat, Jude, je šestnáct a popisuje nám události až o tři roky později. Počáteční a koncové kapitoly jsou i poměrně krátké, o to víc se autorka zapomněla v prostředních asi třech, čtyřech kapitolách. Celý příběh čítá tři sta čtyřicet sedm stran a nejdelší kapitola, vyprávěná Jude, má stran devadesát. Jako na mě je to dost. Na mě, jako na čtenáře, co se orientuje dle kapitol a většinou si při čtení říká: "tak, ještě tři kapitoly a už musím jít spát." Hah. Tři kapitoly v tomto případě byly polovina knihy. Alespoň, že uvnitř kapitol se příběh odděloval vynecháním řádky, takovým tím pomyslným střihem, přesunutím k trochu jiné scéně v příběhu. Ale dost už toho, tohle bylo vážně to jediné, co mi tam nějakým způsobem vadilo.

Ani nevím, čím to bylo, že jsem začátek nemohla nějak dostat do sebe. Asi jsem byla příliš rozptýlená okolními vlivy působícími na mě. Ačkoli několik čtenářů na databázi knih je podobného názoru, tak asi nebyla chyba pouze ve mně (i když já za to můžu nejvíc). Každopádně si nepřejte vědět, jak dlouho je to od počátku přečtení první věty.

Nicméně, jak anotace napovídá, Noah je gay. A ti to většinou nemají příliš jednoduché. Šikana ze strany okolí, skrývání sebe sama před celým světem a strach přiznat se komukoli. Alespoň takto jsem pochopila Noahovy pocity. Možná že právě proto dokáže na papír přenést svůj nejniternější svět tak dokonale a přitom s lehkostí a úplnou samozřejmostí. Každou chvíli se vám naskytne možnost vstoupit do jeho hlavy, kde si pro sebe kreslí, a zkusit si představit, jak asi jeho dílo skutečně vypadá. Maloval pořád. Nestačil by mu na to celý skicák, kdyby měl všechny své výtvory z hlavy přenést na papír. Někdy jsem ani nebyla schopná uchopit jeho (tedy, spíše autorčiny) nápady, a tak bych někdy docela ocenila nějaký soubor všech kreseb z této knihy.

Naproti Noahovi, Jude je ve svých třinácti docela normální, s pubertou nastupující holka. Zajímá jí především parta, kluci a to, jak být populární. Žárlí na svého bratra, který je v očích jejich matky mágem barev. Žárlí na svého bratra, který si jejich matku, možná nevědomě, stále víc a víc přitahuje na svou stranu. A ona je opomíjena pro svůj nedostačující talent. Avšak i přesto se je oba snaží dostat na prestižní uměleckou školu v jejich městě, IVU.

O tři roky později, kdy přebírá velení nad vyprávěním příběhu Jude, zjišťujeme, že na se na IVU skutečně jeden z nich dostal. A tím jedním je Jude. Zatímco ona navštěvuje hodiny sochaření, na kterých se z jejích výtvorů stávají pouhé hroudy, po zásahu vyšších sil, Noah chodí na obyčejnou střední, má holku, je členem party a už vůbec nemaluje. Svět se otočí a jejich osudy, jakoby se prohodily. Jo a jejich máma je mrtvá.

Jude se řídí Biblí své mrtvé babičky, je pověrčivá a má přehled o všech nemocích světa. Přesto se na doporučení učitele Sandyho rozhodne zkusit štěstí u sochařské rockové hvězdy, která by ji snad mohla učit. A tím by mohla Jude zase všechno napravit. Navíc se setkává s tajemným klukem s chaotickou tváří, který jí, i přes její bojkot, naprosto učaruje.

Hodněkrát jsem četla, že byli čtenáři mnohem více unešeni Noahovými částmi, než těmi od Jude. Já to měla naopak. Samozřejmě bylo nesmírně poutavé a zajímavé ponořit se do všech těch pocitů a niterných představ toho snad nejcitlivějšího a nejkreativnějšího kluka, kterého kdo stvořil. Ovšem Jude mě bavila o trochu víc, pro její pozdější momenty s klukem s chaotickou tváří, protože on mi připadal vážně snový, i přes všechny jeho záporné vlastnosti a eskapády z minulosti, přišlo mi, že bych o něm smýšlela nějak podobně, jako Jude. Navíc, odolejte někomu, kdo se opírá jako James Dean.

Líbila se mi i propletenost příběhu, jelikož se Jude s Noahem a tudíž i časová období během knihy střídali, stále se vám pro úplnost nabalovalo více a více informací. V závěru tak došlo k finálnímu rozluštění, ve kterém jsem já osobně už v průběhu poslední čtvrtiny měla docela jasno a nedokážu říct, zda to byl záměr, či nikoli. Nicméně i tak to bylo opravdu skvěle vymyšleno.

Minimálně od poloviny, ne-li dříve, jsem byla naprosto vtažena do celého dění. Těšila jsem se na další setkání Jude a tajemného. Byla jsem zvědavá na Noahův další osud. Líbila se mi ta barvitá a přitom originální až nemožná slovní spojení, přirovnání a přísloví, která babička ve své Bibli používala. A nejen babička a nejen ve své Bibli. Tahle kniha pro mě byla příběhem typicky neskutečným právě pro knihu a zároveň by bylo klidně možné, aby se něco takového skutečně odehrálo. Jo, tak přesně takové smíšené pocity z knihy Dám ti slunce mám.

Třeba si někdy někdo této knihy všimne a třeba se jí pokusí zfilmovat, ačkoli bych si tím asi zrušila veškeré své představy a ideály o této knize. Možná bych nadšeně čekala na to, jak by uchopili Noahovy kresby a všechny pocity, které se v Jude odehrávaly. I když možná právě proto se tahle kniha (díkybohu?) nikdy filmové verze nedočká. Dost možná by to pak byl jen prázdný snímek bez těch nejniternějších pocitů, kterými každá stránka jen překypovala.

Any
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama