Edith - vrabčák z předměstí

15. ledna 2017 v 15:30 | Any |  Jsem divadelním divákem
Byť mám rozepsaný článek o muzikálových přestaveních, které jsem již absolvovala, nejspíš se jich nedočkáte. Zato dnes přicházím s baletem Edith - vrabčák z předměstí. Nezapomenutelný zážitek.



Na Edith jsem vyrazila se školou 12. 1. 2017. Jelikož jsem ještě neměla příležitost vám to říct, nejspíš to nevíte, ale jsem hrdým majitelem divadelní permanentky do plzeňských divadel. Jééj. Už jsem takhle byla na třech muzikálech, o kterých se, jak už jsem psala, dozvíte nejspíš až o letních prázdninách, až budu mít čas (pokud vůbec). Ale Edith mě tak okouzlila, že na ni jsem si čas musela udělat.

Pokud se nepletu a umím dobře číst, balet je českého původu. Libreto, choreografii a režii obstaral Libor Vaculík, hudbu Petr Malásek, texty písní Václav Kopta. Jo, když jsem to četla poprvé, zhrozila jsem se, že budu muset poslouchat francouzské šansony nezapomenutelné Edith v češtině. Naštěstí se tomu tak nestalo a já si mohla s klidným srdcem vychutnat nádherný zpěv Radky Fišarové v roli Edith Piaf. Tedy v té zpívající roli. O taneční stránku se postarala Zuzana Hradilová. A ještě zmíním hlavní mužskou roli Smrti a vypravěče a vlastně jediného člověka, který na jevišti mluvil a zpíval česky, což byl Ondřej Izdný.

Když jsem komukoli řekla, že jdu na balet o Edith Piaf, každý se pozastavil nad tím, že by se toto téma hodilo spíš na muzikál. Ano, dalo by se říci, že v tomto podání šlo o muzikál se silnými baletními prvky, ale zase proč ne.

Když jde někdo prvně na balet (třeba já), tak se mu hned vybaví tylové vyztužené sukně, baletní špičky a chlapi v punčocháčích. Proto si myslím, že toto představení byl velice příjemný a nenásilný přechod mezi muzikálem a baletem. Mezi populárním divadelním žánrem a pro někoho nezáživnou taneční klasikou.

Samotné představení bylo rozčleněno do jednotlivých důležitých etap Edithina života. Její chudé dětství a slepota. Dcera Marcelka. Start úžasné kariéry. Druhá světová válka. Vztah s Marcelem Cerdanem. Konec krátkého života.

Dvě hlavní protagonistky se na jevišti střídaly s takovou elegancí, že jsem to postřehla snad až po prvním jednání. A to jsem od začátku věděla, že tam budou dvě. Když byla potřeba zazpívat, byla na jevišti paní Fišarová. Když přišla taneční část, přiběhla paní Hradilová. Na jevišti se snad potkaly jen třikrát.

Co mě ale naprosto dostalo byla děkovačka. Tleskalo se opravdu dlouho a opravdu silně. Když ale došlo na ten potlesk, říkala jsem si, že jsem snad ještě neslyšela legendární Non, je ne regrette rien. V tom se Radka Fišarová postavila k piánu a vystřihla famózní vystoupení, dokonalý závěr celého představení. Tleskalo se znovu. Silně. Dlouho. Asi půlka sálu tleskala ve stoje včetně mě. No, přiznejme si, že když jste poprvé přítomni potlesku ve stoje, neodoláte se ho zúčastnit.

K tomu, že se mi tento balet tak moc líbil určitě přispělo to, že jsem už dříve znala film, takže i životní příběh Edith a věděla jsem, co tak nějak očekávat. A i kdybych ho neznala, člověk tímto tématem nepolíbený dostane jasný nástin v divadelním programu.

Takže můj verdikt?? Pokud máte možnost, určitě se na Edith do Plzně vydejte. Je to opravdu nezapomenutelný zážitek. Úžasný zpěv, ladné pohyby. Kdyby jen tohle, pro nádheru tohoto baletu to úplně stačí.

Any
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama