Čtenářská výzva 11/20

30. srpna 2016 v 12:18 | Any |  Jsem čtenářem
Konečně za půlkou! Jééj!! Dokud mám ještě pár dní, tak se snažím číst co nejvíc. To znamená, že se můžete těšit co nejdřív ještě na nějaké to knižní zpravodajství.


Potřebovala jsem něco krátkého, co by se mi hodilo do výzvy. A to jsem také našla. Našla jsem Zdeňku Bezděkovou a její Říkali mi Leni. Už jsem jí sice jednou četla, leč zjistila jsem, že knížky dříve čtené si už úplně nepamatuji.

Hlavní hrdinkou je malá Leni Freiwald, desetiletá holčička vyrůstající s maminkou, bratrem Raulem a babičkou. Je těsně po druhé světové válce, tatínek zemřel v boji. Jejich původní domov byl rozbombardován, nyní žijí v malém bytě, tuším, o dvou místnostech.

Leni mi přijde dost introvertní. Nejraději si hraje sama se svými vystřihovanými panenkami. Ve škole se s ní nikdo nekamarádí do doby, než přejde na vyšší školu. Tam v působení pana učitele Bauma několik kamarádek získá a největšího přítele asi právě v panu učiteli.

Maminka je zapřísáhlá nacistka, přijde mi, že se nikdy nevyrovná s tím, že Třetí říše padla. Na Leni není vůbec hodná a vůbec se nechová jako matka.

Raul je příšerný spratek. Trochu jako jeho matka. Chodil do Hitlerjugend, věřil ve Třetí říši, ale přišlo mi, že se z toho konce líp otřepal. Je mu asi tak čtrnáct(?). Leni často bije a trochu mi připomíná chováním jeho stýce Otta.

Babička je jediná, kdo se k Leni chová s láskou. A Leni je asi jediná, kdo se s láskou chová k babičce. Tak nějak si v domácnosti zbyly a jejich vztah mi přišel strašně upřímný, i když jí babička leccos tajila.

Jendou za týden k nim dochází strýc Otto. Strašnej šmejd. Když se mu hodilo být s nacisty, byl s nimi. Když po válce přišli Američané, podlézal zas Američanům a bral od nich proviant. Ale takoví lidé byli nejspíš v každé době, což ho ovšem vůbec neomlouvá.

Leni v knize prochází jakýmsi prozřením, kdy postupně přichází na to, že nejspíš není Freiwald. Vybavují se jí vzpomínky, které nikdo z její rodiny nechápe. Nikdo neví, kdo je Vořech, o jakém kloboučku s důlkem to Leni pořád mluví. Jenže ona není blázen, někde k těmto vzpomínkám přijít musela.

A tak se všemožným vyzvídáním, nasloucháním a pletichami dostává pomalu ke svému cíli. Jaký ten cíl bude, to už si musíte přečíst sami.

Leni se mi četla celkem dobře. Jelikož byla jen na sto padesát stran a k tomu všemu měla velké okraje, měla jsem jí hotovou za chvilku. A to jsem jí ještě celkem zanedbávala.

Dřív byla prý součástí povinné četby, což se úplně nedivím, když byla přeložená do několika jazyků, včetně angličtiny. A tím volně navazuji na poslední informaci.

Knihu Říkali mi Leni od Zdeňky Bezděkové jsem přiřadila k Výzvě číslo 5 - Kniha, která byla přeložena do angličtiny.

Any
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 30. srpna 2016 v 12:24 | Reagovat

Určitě je to skvělá kniha :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama