Výročí 3 let ♥

26. června 2016 v 14:01 | Any |  Jsem skoliotikem
Už jsou to tři roky a jeden týden přesně. Úplně mi to datum uteklo, a to si většinou důležité termíny pamatuju. Nicméně proto píšu až teď.

Před rokem jsem psala o tom, jak to s námi vlastně začalo, jak to bylo ty dva roky, kdy jsme byli spolu. Za ten jeden rok se toho poměrně dost změnilo a to, co platilo loni, už není úplně tak pravda. A i když vám dávám průběžné info napříč celým rokem, dneska si to můžeme tak nějak shrnout. (loňský článek -> ZDE)

....

Celé letní prázniny 2015 jsme se měli skvěle. Byli jsme spolu na táboře, kde se mě na něj sice ptali, ale nikdy nebyli nijak kousaví, nepříjemní, ani posměvační. Respektovali nás a to byl pro mě důkaz, že všichni lidé ještě nejsou tak úplně zkažení.

Po prázdninách bylo všechno při starém. Jako by už ani nebyl. Nikdo si nás nevšímal, protože už všichni věděli, co je zač a nikomu to nepřišlo ničím zvláštní, že ho mám.

Podzim tak nějak plynul a tím plynutím se i tak nějak blížil datum 3. listopad. Všichni kolem mě do tohoto dne vsázeli veškeré své naděje, že už se ho konečně zbavím, ale já jsem s nimi tak urputně tyto naděje nesdílela.

Nicméně se to stalo, 3. listopadu mi bylo oznámeno, že se musíme začít pomalu loučit. Alespoň, že to nebylo jako rána z čistého nebe. To loučení mohlo probíhat pozvolně a i když jsme se měli vidět jenom půl dne, já stejně těch dvanáct hodin nedodržovala.

A tak šel čas dál. Byly Vánoce, první pololetí ve škole za námi a já se připravovala na přijímačky. A pořád jsme byli spolu. Dokonce mě na ty testy i doprovodil. S ním jsem se cítila tak nějak jistěji.

A pak už jsem byla přijatá, všechno bylo zalité sluncem, navíc jsme spolu navštívili i Vídeň, což bylo moc fajn.

Jenže za ten půlrok se nebezpečně přiblížil další den. 17. červen. A to přišlo něco úplně nečekaného. No, možná jsem to trošičku čekala.

Ten den jsem se dozvěděla, že se už uvidíme jenom na noc. Nejdřív mě to dost mrzelo, ale celkem rychle jsem si na to zvykla. Až překvapivě rychle.

A i když je mi přes den vlastně dobře a vůbec na něj nemyslím, rána jsou pro mě ještě bolavá.

A tak to tedy nyní je. Jsme od sebe převážně odloučeni, já už jsem víceméně navyklá a on nejspíš taky. Teď už jenom čekat do dalšího osudného data.

Jen jediná věc mě trochu mrzí. Neseznámí se ním moji budoucí spolužáci. Možná je to dobře, ale já bych přece jenom chtěla. Už ke mně jakýmsi způsobem patří, ale oni tu mou součást nejspíš nepoznají.

No, nevadí...

Any
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hëllena Hëllena | Web | 7. července 2016 v 18:40 | Reagovat

Tak nevím, je to tedy on, anebo ona? Vlastně mě napadlo i možné pojmenování, pokud by to bylo ono, ale to už zní příliš absurdně :D

2 Any Any | Web | 8. července 2016 v 8:44 | Reagovat

Sto lidí, sto chutí. Někdo mu dává pojmenování na TEN, jiní pojmenování na TA. Je to čistě o člověku. Třeba ti v tom pojmenovávání pomůže i ten loňský článek, nebo si tenhle přečti pořádně od nadpisu až dolů.

3 Hëllena Hëllena | Web | 9. července 2016 v 12:28 | Reagovat

Pořádně jsem ho četla, děkuji za optání.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama