Živá minulost

26. srpna 2015 v 12:29 | Any |  Zaostřeno na mě
O prázdninách jsem navštívila pár míst, ze kterých na mě dýchla atmosféra minulosti. Dřív jsem nad tím tak nepřemýšlela, ale letos jsem si znenadání začala představovat, jak ta místa asi vypadala v době, kdy nebyla tak osamocená.

Při cestě do botanické zahrady v Liberci jsme procházeli krásnou vilovou čtvrtí. Žádná stavba nebyla stejná a určitě měla každá svůj jedinečný příběh. Když jsme šli kolem tenisového kurtu, který byl ukrytý v takovém ďolíčku mezi všemi vilami, najednou jsem si představila, jak tu asi dříve, v tom meziválečném období, všichni trávili svůj čas.

Děti z prominentních rodin se zde scházely na sobotní tenisový turnaj. Mladé páry se procházely ve stinném okolí, povídaly si a zároveň sledovaly děti, které hrály na vedlejším plácku fotbal. Jaký osud měli vlastně obyvatelé honosných vil, které jsem si s obdivem prohlížela??

Jedno z mnoha sídel mě zvlášť zaujalo. Omítka trochu zchátralá, hlavní vstup lemován empírovými sloupy, na průčelí sochy, patrně také empírového typu. Na pohled moc krásná stavba, do které bych se chtěla hned nastěhovat. Sice bych se tam asi hned první den ztratila, ale byla opravdu dokonalá.

Také jsme navštívili dva zámky. Na tom prvním, na Frýdlantu, jsme se dostali i na půdu. Mimo to, že se tam nacházely krásné pokoje, nám průvodce řekl, že celá půda je nerekonstruovaná. To jest, že všechno dřevo, podlahy i stropy jsou původní. V tu chvíli se mi na mysli vynořila myšlenka, jak všechno to služebnictvo, obyvatelé a hosté tohoto zámku chodili právě tam, co já. Při velkých návštěvách se spalo i na chodbách, po kterých jsem teď šlapala. Řeknu vám, že ten pocit je vážně zvláštní.

Na druhém ze zámků, na Hrubém Rohozci, se zase hodně mluvilo o rodině posledního majitele a také jsme navštívili jejich soukromé pokoje. Například první ze synů byl prý trochu zvláštní. Několikrát za svůj život se pokusil o sebevraždu a paradoxně se dožil nejvyššího věku z celé rodiny. I jeho pokoj byl tak trochu zvláštní. Stěny vymalované béžovou barvou, nábytek z tmavého dřeva s krémovým čalouněním. Tak trochu depresivní. Ovšem až na tři jasně červené dekorace na stolech. Květiny, soška a flakonek s voňavkou (asi). Představa toho Karla Bedřicha, jak je v tom pokoji sám a přemýšlí nad svým dalším osudem, je vážně trochu depresivní, ale přesto ho v tom pokoji vidím dost živě.

Smutný osum měli další dva synové z druhého manželství. I když jejich dětství bylo více než dobrodružné. Jejich velice neoblíbené guvernantce dělali samé naschvály a těmito žertíky pak trápili celou domácnost. Před rozzlobeným tatínkem se schovávali do velkých lodních kufrů a nesnesitelné guvernantce dávali do polštáře psí blechy. Bohužel přišla 2. světová válka a mladší Ludvík musel jít na frontu. Byl zraněn, ale sanitka, která ho převážela záhadně zmizela i s ním. Starší Max byl silný cukrovkář, takže na frontu nemusel, ale věděl, co se stane s němci v Čechách po válce a sám spáchal sebevraždu. Raději si představuji malé chlapce, jak provádějí hlouposti, jak běhají po zámku a schovávají se v zavazadlech, než dospělé muže, kteří měli takto zlý osud.

Osud sestry zámeckého pána byl také velmi zajímavý. Už přesně nevím proč, ale nemohla chodit a tak používala kolečkové křeslo. Tu jsem si představovala, jak sedí v parku na tom svém kolečkovém křesle, nemůže pořádně nic dělat a jen se trápí. Možná to tak bylo, možná ne.

Příběhy lidí, kteří žili v minulosti mě zajímají a ještě víc mě baví si je domýšlet. Ne vždycky byla minulost šťastná, ale ty krásné chvíle bychom si měli připomínat.

Any
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dynium Dynium | Web | 27. srpna 2015 v 10:16 | Reagovat

Tohle je opravdu dobrý článek a dobře napsaný, moc se mi líbí. Já jsem vždycky chtěla dělat průvodkyni na hradě nebo na zámku. Všechno mě tam fascinuje, to prostředí, obrazy, příběhy. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama