Kdo??

9. ledna 2015 v 18:36 | Any |  Témata týdne
Už týdny mám ten děsivý pocit. Jdu po ulici a někdo jde těsně za mnou. Proč tam ale nikdo není?? V noci mě kdosi pozoruje ze zrcadla a já se bojím usnout. Dlouho se mi zdají temné sny, kdy ve tmě před něčím utíkám, ale nic mě nehoní. Nikdo tam není.

Začalo to asi před osmi týdny. V té době jsem byla šťastná a vše se mi dařilo. Kamarádky mě obdivovaly a kluci mě brali jako sobě rovnou. Na škole jsem nebyla nikdo. Potom mě jedna kámoška pozvala na párty k ní domů. Nepila jsem, ale i tak nic si nepamatuju. Po té osudné noci jsem někdo jiný. Holky se mě straní a kluci nevšímají. Teď jsem ve škole nikdo. Teda spíš někdo moc divnej, ale já nevím proč.

V téhle době jsem začala mít ty divné sny a o něco později i ty pocity na ulicích a doma. Něco s tím musím provést. No jo vlastně, moje kmotra! Agáta je něco jako senzibil, dokáže přes vnější spojení říct, co mě trápí a i jiný věci. Proč mě to nenapadlo dřív??

Jdu k ní do bytu. Má ho zajímavě vyzdobený, ale i přes to se tam cítím moc dobře. Cestou mám zase ten děsivý pocit, že mě někdo sleduje. Zvoním. Vydrž Emma, hned tam budu. Jak ví, že jsem to já?? Ona je vážně zvláštní. Ale zase mi snad dokáže pomoct a to teď potřebuju nejvíc, jinak se zblázním. "Ahoj Emma, nebudu se ptát, jak se máš, protože vidím, že ne moc dobře." řekla Agáta hned ve dveřích. "Mám poslední dobou dost děsivý pocity, že mě pořád někdo sleduje. Na ulici, doma. nemůžu se toho zbavit." řekla jsem po zavření dveří, jelikož jsem neměla zájem, aby to věděl celej barák.

"Posaď se a podíváme se na to. Dáš si čaj??" "Jasmínový, prosím." Před Agátou je důležité mluvit spisovně, jelikož je dost vzělaná a tak je na to zvyklá a vlastně i její okolí. Agáta mi podala čaj a posadila se naproti mně. "Dej mi ruku. Podíváme se , co tě trápí." Odhodlaně jsem jí dala obě své ruce. Asi dvě minuty bylo ticho, ale pak se Agáta odtrhla. "Co se stalo??" zeptala jsem se vyděšeně. "To nebude tak jednoduché, to nebude tak jednoduché." Tohle pořád dokola opakovala. Začala hledat nějakou knihu nejspíš a potom, co jí našla se znovu posadila. Zběsile listovala a já jí zmateně sledovala.

"Co se děje??" zeptala jsem se znovu a ještě vyděšeněji. "Bude to složité, ale zkusím to." "Ale co??" "Musím ti pomoci. Nenechám tě v tom" Nechápavě jsem sledovala její zamyšlené oči. "Bude to těžké, ale snad tě z toho dostanu. Trpíš na něco, čemu se říká "syndrom stínu". Něco, co jsi zažila nebo se ti jen zdálo, se muselo týkat nějak tebe. Musela jsi udělat nějakou chybu, nějakou obrovskou chybu. Jak dlouho už to máš??" "Asi osm týdnů." odpověděla jsem. "Je to už v pokročilém stavu, ale snad to zvládneme." "A proč zrovna stínu??" "Sleduje tě tvá špatná stránka, tvůj stín." "Takže to, co mě pronásleduje po ulicích a sleduje v zrcadle, to jsem já??" zeptala jsem se překvapeně.

"A kdy přesně se to stalo??" "No, byla jsem na párty u spolužačky a po té noci, se se mnou už nikdo nebaví." "Takže se to musela stát tam!" řekla rozhodně Agáta. Musíš mi přivést co jevíce lidí, co tam byly." "Tak to asi nepůjde. Jak říkám, nikdo se se mnou od té doby nebaví." "Potom budu muset s tebou do školy." "Tak dobře, ale nemyslím, že budou ochotní." "To už nech na mě!"

Hned druhý den, mě Agáta vyzvedla u nás doma, že mě doprovodí. Po vstupu do třídy, se mě hned Agáta zeptala, kdo tam byl nebo kdo to pořádal. Nenápadně jsem ukázala na holku v rozhalené košili, pod kterou se jí rýsovala oranžová podprsenka, v krátké sukni a v podkolenkách. "S tou jsi se kamarádila??" podivila se Agáta. "Taky se teď divým." řekla jsem si. Agáta vyrazila přímým krokem k Danny. "Mohu s tebou na chvíli mluvit??" poklepala Danny na rameno. "Co chcete??" otočila se Danny. "Jen si promluvit." řekla důležitě Agáta.

Danny vyšla otráveně s mou kmotrou na chodbu. "Tak co je??" zeptala se s nezájmem. "Potřebuju vědět, co se dělo před osmi týdny na té tvé párty." "A kdo vlastně jste??" "Člověk, který chce pomoct Emmě." řekla důležitě Agáta. "Dobře, sice vypadáte trochu jako blázen, ale řeknu Vám to." Na chodbě byly asi deset minut. Danny pořád něco říkala, ale bohužel jsem neslyšela co. Jak přišla Agáta s Danny do třídy, vzala mě za loket a že mě budou muset naši omluvit.

Když jsme přišly k Agátě domů, uvařila čaj a vylíčila mi vše, jak jí to vypověděla Danny. Byla jsem v šoku, nic jsem si nepamatovala a nechápala jsem, jak bych toho mohla být schopná, jak by toho mohl být schopný kdokoli. "A co teď?? Jak mi od toho pomůžeš??" "Něco už zkusím, to se neboj. Nenechám tě v tom."

K Agátě jsem chodila asi tři týdny. A víte co?? Na ulici se postupem času ta tajemná osoba vzdalovala. Byla pár kroků za mnou, potom za stromy a nakonec už mě nedohlana. V zrcadle už na mě nikdo nečekal a já mohla klidně spát. Život je zase v normálu a to díky mé milované a trochu ulítlé kmotře Agátě. Díky

Any

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Omlouvám se za delší odmlku, ale povídka mi dala dost zabrat. Doufám, že jsem vám moc nechyběla.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 andyy5 andyy5 | Web | 15. ledna 2015 v 19:24 | Reagovat

Ahojky, je to pěkně zpracované (jako vždycky) já bych to takhle napsat nezvládla, takže věřím, že ti to dalo zabrat. Buď jsem špatně četla a nebo to tam opravdu není napsané: tento příběh je podle pravdy nebo vymyšlený??

2 Any Any | Web | 15. ledna 2015 v 19:35 | Reagovat

[1]: Samozřejmě, že je vymyšlený. :-) Litovala bych toho, kdo by tohle zažil. A i ten syndrom je vymyšlený. Prostě jsem si to celé vymyslela. :-D Nic méně děkuji, že za věrnost. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama