Slečna průvodkyně

1. září 2018 v 15:55 | Any |  Jsem
(Z prázdnin ještě něco málo zbývá a já jsem tu proto, abych se podělila o to, jak jsem jejich první půli strávila.)
To by byla pravda, kdybych byla schopná dopsat článek včas. Jelikož toho ale schopna nejsem, podělím se o to s vámi již v čase, který tam moc nesnáší většina z nás. A upřímně? Já se letos snad poprvé do školy vážně netěším.


Ti bystří možná už poznali z názvu (ti bystřejší již z minulého článku), že jsem si splnila svůj pravděpodobně dlouholetý sen. Sama si ještě pořád nejsem jistá, zda to bylo mým snem, ale dlouho jsem si tuhle práci chtěla zkusit. Ještě dávno předtím, než jsem se rozhodla, že se budu v životě zabývat historií. A právě z tohoto důvodu jsem prahla po letní brigádě na zámku. Abych eliminovala profese, kterými se budu chtít zabývat po zbytek života.
 

Muž jménem Ove

22. července 2018 v 19:23 | Any |  Jsem čtenářem
Je to zvláštní pocit, dočíst knížku a usmívat se. Já jsem totiž smutná, že už je konec. Nejen z toho důvodu, že mám na necelé dva týdny už jen jednu jedinou.


O knížce Muž jménem Ove jste asi už slyšeli. Není zas tak stará, ale od jejího autora Fredrika Backmana vyšlo už mnoho dalších. I tak jsem se k ní dostala až teď. A rozhodně je lepší pozdě, než nikdy.

5 let

19. června 2018 v 9:00 | Any |  Jsem skoliotikem
Fakt netuším, jak sdělení, jako je toto, nazvat. Však to se ani nazvat nedá (aby z toho nebyl rovnou celý článek). Jo a dnes to bude nejspíš na dýl.

(nestihla jsem udělat žádnou tématickou fotku a tahle mi přišla docela hodící se. Jde z ní volnost, i když si nevzpomínám, že bych něco takového v tu chvíli cítila. Spíš jakési pokoření, kdy jsem byla vážně neskutečně překvapená, že jsem něco takového zdolala. Pyšná sama na sebe. A to bych měla být i za ty tři roky, čtyři měsíce a dvacet sedm dní. Za celých těch pět let.)
 


Kočky - DJKT

24. prosince 2017 v 21:02 | Any |  Jsem divadelním divákem
Někdo o Vánocích poslouchá koledy (ano, trochu opožděně), já si jedu Kočky. Tedy ty z Broadwaye. Žádné mňoukání tu nečekejte, jde o pořádnou nálož fantastické hudby, známých melodií a nezapomenutelného zážitku.



9. prosince jsem opět zavítala na Novou scénu DJKT a moudří již vědí, že šlo o dvaasedmdesátou reprízu Koček, které se úspěšně držely na těchto prknech téměř tři roky. Několikrát zde hostovala v roli Grizabelly i Helena Vondráčková a já měla tu čest být přítomna předposlednímu představení. Nebudu zastírat, že jsem ojedinělý druh divadelního diváka, který by nejraději každou inscenaci viděl dvakrát. Napoprvé zjistit, zda se mu kus líbí, napodruhé si vychutnat každičkou část a detail, který je její součástí. Tím více mě mrzí, že tuhle klasiku z roku 1981 už nikdy neuvidím v tomto skvělém podání, v jakém jsem ji měla možnost vidět. Ovšem na druhou stranu jsem ráda, že jsem Kočky vůbec viděla (a to ani nebylo původně z mé hlavy na ně jít).

West Side Story - DJKT

28. října 2017 v 19:57 | Any |  Jsem divadelním divákem
Tak se to stalo! Šedesát let a jeden měsíc přesně od světové premiéry jednoho z nejlepších muzikálů všech dob. Konečně jsem to viděla na vlastní oči a nejraději bych to viděla ještě několikrát.


Už to bude skoro pět měsíců, co jsem byla unešená ze zfilmované adaptace. Jelikož jsem v tomto článku již vyzradila celý děj muzikálu, není pak potřeba činit tak znovu zde. Dnes bych se s vámi ráda podělila pouze o ten neskutečný zážitek, pár mých osobních detailistických výtek a pohled do části mého nitra.

Dám ti slunce - Jandy Nelson

7. srpna 2017 v 14:35 | Any |  Jsem čtenářem
Ačkoli tohle není jediná kniha, kterou jsem od posledního čtenářského článku četla, trvalo mi věky, než jsem se do ní pořádně vnořila a vychutnala si její jedinečnou bezchybnost. A také jsem porušila svou zásadovost a během této rozečtené dokonalosti jsem přečetla několik dalších knížek. Ano, zhřešila jsem a nejsem na to hrdá. Avšak jsem hrdá na své pubertální já, které si konečně našlo dostatek času a Slunce si přečetlo až do konce. Během asi týdne.


Ještě než začnu, chci jen tak na okraj zmínit knihu Mona Lisa od Carsona Mortona, kterou jsem četla v průběhu Slunce. Moc se mi líbila, je na motivy skutečných událostí, je vtipná, trochu napínavá a zkrátka povedená.


West Side Story

8. června 2017 v 21:22 | Any |  Jsem filmovým fanouškem
Ani nebudu počítat, jak dlouho to je, co jsem naposledy psala o Romeovi a Julii. Teď začnu s výmluvami, jak nemám čas, nápady a bůh ví co ještě. Já jsem ale naopak ráda, že jsem se vůbec ke svému blogu vrátila. Nesmíme ho nechat úplně zakrnět! A já také nekrním. Do své sbírky zhlédnutých filmů jsem přidala nesmrtelnou klasiku divadelních prken, adaptovanou na filmové plátno v roce 1961. West Side Story.


Poprvé jsem o West Side Story slyšela na hodině literatury, když jsme si říkali, co je to parafráze. Nedávno jsem na něj (ni?) (je ta nebo to story??) narazila v televizním programu a dost mě mrzelo, že ho (takže to) nemůžu vidět. Pochopte, že po mém nadšení z Romea a Julie zájem o toto dílo značně stoupl. No a posledním znamením, proč tenhle film určitě vidět, bylo mé zjištění, že na Nové scéně plzeňského divadla nedávno tento muzikál uvedli. A úspěšně. A tím se odstartovala totální lavina.

V tomto článku vyzradím fakticky celý děj filmu. Proto s tím před četbou počítejte.

Kam dál